1. Jezu, tvé hluboké rány, tvé hrozné umučení;
tvé až do smrti soužení buď mi ku potěšení;
mám-li v mysli co zlého, ó vlejž do srdce mého,
bych na tvou smrt pamatoval a s hříchy nic nežertoval.
2. Památka tvých utrpení nechť mi dodává moci
zlých žádostí k potupení, bych moh’ tělo přemoci;
i když v smutku duše má jsouc, choulostivě se má,
nechť víry mé k posilnění představím si tvé trýznění!
3. Když svět chce srdce mé svodit na cestu nepravosti
a vnada hříchů lahodit, připomeň mi těžkosti
a muky tvé náramné, které snášels i za mne,
abych silen v nábožnosti / zaháněl zlé náklonnosti.
4. Dejž mi při všem, což mne rmoutí, z tvých muk uspokojení;
při každém jich vzpomenutí nechť mám nové těšení.
Když srdce vin svých želí, tvá smrt mne obveselí;
neb když jsi smrt kříže vystál, tu útěchu i mně získal.
5. V Tobě skládám své doufání, Jezu, mé utěšení.
Ty mne zbavíš strachování smrti, škodná že není.
Mé spasení je jisté u Tebe, Jezu Kriste,
Ty mně z milosti srdečné dáš s Tebou bydlení věčné.
6. Když naději té radosti v svém srdci míti mohu,
tedy i všecky úzkosti boje smrti přemohu.
Když stánek můj zboří se, srdce mé nezhrozí se;
potěšen jsa skrz tvé rány, šťastně projdu smrti brány.