1.         Bože, jehož           moc a           síla 
          mnohá učinila           díla a           celý svět           zdržuje: 
          já tvou           dobrotu spatřuji, 
          když to           množství považuji, 
          mysl má           se zdvihuje 
          k Otci,           Tvůrci! 
          Ach, když           svatě patřím           na Tě, 
          Slitovníka, vidím           pro sebe           hříšníka. 
           
  2.         Když patřím           na tvá           nebesa, / 
          tu můj           zrak se           vzhůru nesa,           / 
          tvou dobrotu           spatřuje. / 
          Krásný běh           těch světel           nebe, / 
          jež jsou           stvořena od           Tebe, / 
          mé mysli           povzbuzuje / 
          k chvále,           stále / 
          bych Tě           vzýval, vděčně           zpíval Tobě           na čest:           / 
          Otče, tvá           moc veliká           jest! 
           
  3.         V nečasích,           v bouřkách,           v povětří,           / 
          které rozkazů           tvých šetří,           / 
          tvou dobrotu           spatřuji. / 
          Oheň i           s vodou           všelikou / 
          zvěstuje lásku           velikou, / 
          čehož rád           pozoruji / 
          a chci           vzdáti / 
          chválu Tobě           v každé           době; 
          ach, tvá           síla / 
          mnohá učinila           díla! 
           
  4.         Na tvé           zemi, jež           nám chleba           / 
          dává i           všeho, jak           třeba / 
          k zachování           života, / 
          na lesích,           lukách a           rolích, / 
          na pahrbcích           i údolích           / 
          skví se           mi tvá           dobrota. / 
          Vidím, cítím,           / 
          okušuji, že           zvěstují věci           všecky / 
          tvou dobrotu           všude vždycky. 
           
  5.         Ó, táhni           mne od           časnosti / 
          k sobě,           Pane vší           jasnosti, / 
          svou láskou           převelikou; / 
          dej ve           všem na           Tě patřiti,           / 
          za vše           dobré Tě           slaviti / 
          nábožností všelikou,           / 
          Otče, Tvůrce!           / 
          Dej, ať           ve všem           Tobě živ           jsem, 
          ať se           Tobě / 
          dobře líbím           v každé           době.