1. Bože, jehož moc a síla
mnohá učinila díla a celý svět zdržuje:
já tvou dobrotu spatřuji,
když to množství považuji,
mysl má se zdvihuje
k Otci, Tvůrci!
Ach, když svatě patřím na Tě,
Slitovníka, vidím pro sebe hříšníka.
2. Když patřím na tvá nebesa, /
tu můj zrak se vzhůru nesa, /
tvou dobrotu spatřuje. /
Krásný běh těch světel nebe, /
jež jsou stvořena od Tebe, /
mé mysli povzbuzuje /
k chvále, stále /
bych Tě vzýval, vděčně zpíval Tobě na čest: /
Otče, tvá moc veliká jest!
3. V nečasích, v bouřkách, v povětří, /
které rozkazů tvých šetří, /
tvou dobrotu spatřuji. /
Oheň i s vodou všelikou /
zvěstuje lásku velikou, /
čehož rád pozoruji /
a chci vzdáti /
chválu Tobě v každé době;
ach, tvá síla /
mnohá učinila díla!
4. Na tvé zemi, jež nám chleba /
dává i všeho, jak třeba /
k zachování života, /
na lesích, lukách a rolích, /
na pahrbcích i údolích /
skví se mi tvá dobrota. /
Vidím, cítím, /
okušuji, že zvěstují věci všecky /
tvou dobrotu všude vždycky.
5. Ó, táhni mne od časnosti /
k sobě, Pane vší jasnosti, /
svou láskou převelikou; /
dej ve všem na Tě patřiti, /
za vše dobré Tě slaviti /
nábožností všelikou, /
Otče, Tvůrce! /
Dej, ať ve všem Tobě živ jsem,
ať se Tobě /
dobře líbím v každé době.