1. Marnost v světě nad vše marnosti,
na němž nic jistého není,
co by zůstalo v své stálosti
a nevzalo porušení;
v čem se nejvíce kocháme,
to mine, než se nadáme.
2. Když člověk je v nejlepším květě
a vší rozkoší oplývá,
rychle podťat, jak tráva v létě,
umírá, v hrob vložen bývá;
musí se bráti k věčnosti,
opustit světa žádosti.
3. Co nám prospěje světa sláva,
co bohatství, kteréž máme?
Krátký čas člověk živ zůstává
a všecko zde zanecháme.
Co jsme koli shromáždili,
to pomine v malou chvíli.
4. Dokud je čas milosti Boží,
strojme se do věčných stanů,
nepečujme o slávu zboží,
náš poklad je v Kristu Pánu
plný nebeského jmění,
jemuž zde rovného není.